Depersonalizace a derealizace

Příklad z praxe

Následující příklady jsou anonymizované a některé identifikační okolnosti jsou záměrně upraveny. Slouží k představě, jak podobné potíže mohou vypadat v praxi. Nejde o garanci stejného výsledku.

„Jako za sklem, jako rybička v akváriu“

Klientka popisovala stavy, které se jí obtížně vysvětlovaly slovy. Často začala větu a pak se zarazila: „Nevím, jak vám to popsat. Je to takový zvláštní pocit.“ Právě u depersonalizace a derealizace je to časté. Člověk se nesnaží popsat běžnou emoci, ale změnu samotného prožívání sebe nebo okolního světa.

V některých situacích měla pocit, jako by byla oddělená od okolí. Popisovala to slovy „jako za sklem“ nebo „jako rybička v akváriu“. Lidé kolem ní mluvili, situace normálně pokračovala, ale ona se cítila vzdálená, odpojená a hůř se soustředila na to, co se právě děje.

Jindy se zvláštní pocit objevil při chůzi venku. Popisovala ho jako nepříjemný stav, jako by „odcházela do vyšších sfér“ nebo nebyla úplně přítomná v těle. U jiných lidí se podobný stav může projevovat také otázkami typu: „Je to moje ruka? Proč mi připadá divná?“ nebo potřebou dotknout se předmětu, aby se člověk ujistil, že je opravdu tady.

Důležité bylo, že klientka měla zachovaný náhled: věděla, že svět se ve skutečnosti nezměnil, ale její prožitek byl zneklidňující a těžko ovladatelný. V práci jsme se proto nezaměřovali jen na samotný zvláštní pocit, ale na to, kdy se spouští, co ho udržuje, jak se projevuje v těle a jak se člověk může znovu bezpečněji ukotvovat v běžných situacích.

Tento typ prožívání lze chápat jako ochranné odpojení, které mělo původně snížit zahlcení. Problém nastává ve chvíli, kdy se spouští i v běžných situacích a člověka začne děsit samotný pocit odpojení.

V průběhu naší hypnoterapeutické práce se klientka naučila, jak s těmito nepříjemnými stavy pracovat dříve, než ji plně zahltí. Postupně přestala svůj stav úzkostně kontrolovat a obavy ze „ztráty sebe sama“ výrazně klesly. Úlevou pro ni bylo zjištění, že když se přestaneme s disociací prát a místo toho bezpečně ukotvíme pozornost, pocity „skleněného akvária“ ztrácejí na síle. Dnes se dokáže mnohem lépe soustředit na práci i rozhovory s blízkými, aniž by měla pocit, že je od nich odpojená.

„Jako by se vlnil chodník pod nohama“

Jiná klientka popisovala úzkostné stavy při pohybu venku, zejména na nových, vzdálenějších nebo otevřených místech. V určitých situacích měla potřebu držet se blízko zdi, plotu nebo jiné opory. Široký prostor na ni působil nejistě a tělo reagovalo, jako by ztrácelo oporu.

K tomu se přidávaly zvláštní vjemy: pocit, že se chodník vlní, že se podlamují nohy, nebo že se obraz při otočení hlavy jakoby opožďuje, dobíhá pomaleji nebo trhaně. V jiných situacích si připadala „jako ve snu“ nebo „jako ve filmu“. Aby se ukotvila, žmoulala poutko od kabelky nebo se štípla, aby se přesvědčila, že nespí.

Takové projevy mohou být pro člověka velmi zneklidňující právě proto, že se špatně popisují. Nejde jen o strach z určitého místa. Často se spojí tělesné napětí, zvýšená pozornost k prostoru a tělu, zvláštní vjem a snaha získat jistotu, že je všechno v pořádku.

V práci jsme zmapovali souvislost mezi úzkostí, vnímáním prostoru, tělesnou aktivací a potřebou opory. Potom jsme pracovali s tím, jak se tělo a vnímání v těchto situacích spouštějí a jak se změna může postupně přenášet do běžného pohybu venku.

V takových situacích se člověk často začne kontrolovat nebo ukotvovat: dotýká se předmětů, štípne se, sleduje tělo nebo si ověřuje, že je opravdu „tady“. Krátkodobě to může uklidnit. Dlouhodobě ale může právě toto sledování a ověřování držet pozornost u zvláštního stavu.

Díky cílené hypnoterapeutické práci na ukotvení v těle a postupné změně reakcí nervového systému přestala klientka vnímat okolní prostor jako hrozbu. Naučila se, jak se bezpečně uvolnit, a zjistila, že čím méně zkoumá své tělesné reakce, tím stabilnější je její vnímání okolí. Výsledkem bylo zásadní obnovení její svobody pohybu. Dnes dokáže bez potíží přejít přes otevřená náměstí nebo se vzdálit od domova bez toho, aby potřebovala neustále hledat zdi pro oporu nebo měla potřebu se ujišťovat, že nespí.